Princip kondenzace

Kondenzace neboli kapalnění je skupenská přeměna, při které se plyn mění na kapalinu a současně se uvolňuje skupenské teplo kondenzační. Tohoto principu využívají  kondenzační kotle . Přímo uvnitř kotle dochází ke kondenzaci vlhkosti z vodní páry obsažené ve spalinách. Ta se u klasických plynových kotlů bez využití odvádí do ovzduší a odnáší s sebou až 11 % nevyužité energie. Účelem kondenzační techniky je odebrat tuto energii ochlazením vodní páry ze spalin ve speciálním výměníku a takto získané teplo použít pro ohřev topné vody. Nejvíce energie se získá při teplotách topné vody nižších, než rosný bod spalin, který se pohybuje u zemního plynu kolem 57 °C. Při součtu takto získané energie a výhřevnosti zemního plynu je za optimálních podmínek dosažena  provozní účinnost  až 109 %. V porovnání s klasickými kotli umožňuje kondenzační technika redukovat spotřebu plynu až o 30 % a snížit emise škodlivin NOx a CO až o 70 % oproti konvenčním zdrojům tepla.

Pro plynové kondenzační kotle je nejvhodnější topný systém s teplotním spádem 45-50/30 °C, s velkou otopnou plochou radiátorů nebo s podlahovým vytápěním, kde lze naplno využít principu kondenzace při jakékoliv venkovní teplotě. Významného efektu lze dosáhnout rovněž u klasických, dříve instalovaných, topných systémů s radiátory, a to za využití ekvitermní regulace, popř. v kombinaci s optimalizací teploty vytápěného prostoru.

Kondenzační kotle se vyznačují tím, že mají hořák umístěn na horní části kotle a naopak spalinové hrdlo je ve spodní části. Teplosměnná plocha výměníku je vyrobena z materiálu plně odolného proti korozi (nerezová ocel nebo hliníko-hořčíková slitina). Vzhledem k tomu, že teplota spalin je příliš nízká na to, aby vytvořila dostatečný tah v komíně, bývá kondenzační kotel vybaven vzduchovým nebo spalinovým ventilátorem. Spaliny vstupující do komína jsou navíc mokré, proto musí i komínová konstrukce odolávat vlhkosti a také vnitřnímu přetlaku.